Myšlenky

...jsem byla při čtení zráv na internetu naprosto ŠOKOVÁNA, když jsem se dostala k této zprávě: 

Snad nikým, kdo miluje zvířata, a má nějaké morální zábrany, nemůže tento případ neotřást! Ptám se: Jak je možné, v naší, takzvaně 'civilizované' společnosti, se může něco takového dít?! Jak někdo vede a vychovává své děti, když jsou schopny něčeho takového?! Co je to asi za lidi, kteří se baví pohledem na trpící a umírající zvíře, a navíc sami tuto siuaci navozují?! 

Copak nám nestačí, že zvířata ve svých životech využíváme tisíci možnými způsoby, (maso, mléko, kožešiny, rohovina, pracovní síla, vědecké pokusy) a pro usmadnění našich životů a větší pohodlí, takto  umírají miliony zvířat?! Copak nám nestačí, že svou bezohledností a ničením přirody jsme vyhubili už tisíce živočišných druhů?! Copak nám nestačí, že využíváme zvířata pro své potěšení tak, že jim omezujeme životní podmínky a přirozené pudy v zologických zahradách, závodech i soutěžích se zvířaty a cirkusech?! To už jsme na tom špatně, že mezi svými druhy vychováváme jedince, kteří jen pro svou zvrhlou zábavu týrají a vraždí zvířata tím nejbrutálnějším způsobem?!

Apeluji tímto na všechny – nebuďme lhostejní!!!

Každý z nás může zabránit podobným situacím! Budeme li mít podezření či vědět o týrání zvířat, nezavírejme oči! Ohlasme ihned toto jednání na policii, spolku o ochraně zvířat, různým úřadům, a v přímé situaci, buďme připraveni a ochotni zabránit takovému jednání vlastním tělem! Věřím, že kdyby v dotyčné partě, tahoto incidentu byl byť jen jediný člověk s morálním cítěním, svědomím a duchovní vyspělostí, nedovolil by aby to stalo! Nemohl by se dívat na něco tak otřesného! Také je třeba, aby okolí takovýchto psychycky narušených sadistů zaujalo patřičný postoj, a vyvrhlo je ze společnosti. Aby se vůči nim po takovémto jednání zády obrátila rodina, přátelé a široká veřejnost. Pro prosím, Mysleme na to, i že jeden jediný člověk v davu má velkou moc! Musíme dát takovým lidem najevo, že nebudeme jejich chování a jednání tolerovat! Snažme se prosím bránit naši krásnou zem, planetu a všechny tvory co naní žijí! Nikdy totiž nevíme, kdy budeme podobné zastání potřebovat sami!!!

Prosím, přepošlete tento text co nejvíce přátelům a známím. 
Nikdy nevíme, kdo z nich by se mohl ocitnout v situaci, kdy by mohl podobné tragédii zabránit!!!

Co nevíte o radaru!!!
.
Pozadí politické hnahy o umístění protiraketového deštníku v ČR
Historie radaru v česku - zatím nedokončený příběh lží, zamlčování a manipulací
Česká republika versus USA - dokument v češtině - VIDEO



Nádobí

I když je skoro půlka prosince, pohled z okna připomíná spíš začátek jara. Po dvoře se dá chodit jen v tenkém svetříku, a skrze mraky chvílema prostupuje hřejivé sluníčko. Přemýšlím jak strávím dnešní den, a další čtyři dny následující. Miláček odjel na služební cestu, a tak mě čeká pět dní o samotě. Docela bych si vyšla někam na procházku – bydlíme tu už půl roku, a v okolí jsem skoro nikde nebyla, a to hned přes pole za zahradou máme les. V tom si vzpomenu na bílý lístek na stole. No jo, z toho nic nebude – zapoměla bych na svůj seznam poviností – nejdřív práce, potom zábava... No úspěch byl už to, že jsem se sama odhodlala napsat si, co vše bych potřebovala během týden udělat - to proto, abych celý týden neproseděla u pc, a z práce nebylo nic, tak jako mnohokrát... Poslední dobou jsem nějaká líná, unavená, a nic se mi nechce. Znechuceně se šourám dvorem zpět do domku s vidinou toho, jak strávím přístí chvíle s rukama namočenýma v nádobí... No jo, kdyby tak už byla aspoň ta kuchyň. Ono se řekne umít nádobí – ale zkuste si tahat vodu v kýblu z koupelny, kde je tak malí bojler, že po dvou napuštěných kýblech nezbývá než postavit velkej hrnec na kamna a jedem – jako za dob naši babiček... Vybrat popel, nanosit dříví, zatopit... Ne že bysme tu neměli elektrickej sporák, ale takvoou radost ČEZu neudělám, aby ho používala tehdy, kdy to není nutné. A stejně je tu zima, jiné topení nemáme, tak nezbývý než zatopit v kamnech... To mi ani nevadí, dělá mi dobře ta vůně dřeva, a plaskání polen v kamínkách... Jako by mi to něco připomínalo, staré dávné časy našich předků...
No jo, zase si ulítám ve fantaziji, toulám se po kuchyni od ničeho k ničemu, ale ono tu pořád je – to špinavé nábobí...
  Je to snad nejhorší domácí práce co znám, nejkrutějží ženský úděl, co mě jen mohl potkat... S každým špinavým talířem se mi vybaví bolestné chvíle mého dětství, kdy jsme musala pravidelně umívat každý den nádobí po pětičlené rodině – prý je to ženská práce, tak ať se učím, ať si zvykám... No copak mě chtějí připravovat na kariéru profesionální 'myčky nádobí'?! Co my bylo v mých osmi letech do ženských prací, když jsem chtěla s ostatními dětmi běhat venku, na hřišti a ne se máchat v mastné vodě plné špinavých talířů a hrnců... Brr.. Raději nevzpomínat. No jo, ale ten komplex vůči nádobí si sebou nesu dodnes... No tak jo, s chutí do toho, a půl je hotovo... No, nějakou chuť jsem zapředstírala, ale jak koukám – marně, nádobí špinavé je tam všechno pořád dál, neumyla se ho ne byť jen půlka, ale ani čtvrtka.. No tohle nezabralo, tak asi budu muset přiložit ruku k dílu... Hlavně ať už si tuto nepříjemnost můžu ze svého seznamu pro dnešek odškrtnout... Tak připravit lavor, nanosit vodu... No jo, komu by se chtělo, ještě v takových podmínkách... už aby byla ta kuchyně... nová linka, se dřezem, hned to bude o trochu veselejší... Ale opravdu? Vzpomínám na dobu před pár měsíci – jo v Praze, v našem malém pronajatém bytečku, kuchyňka byla sice maličká, ale pro dva lidi stačila, malá linka i dřez... No jo, ale tenkrát se mi vlastně taky nechtělo mýt nádobí, a to stačilo u dřezu otočit kohoutkem, tekla voda, všechno bylo jak má být... Jak tak vzpomínám, když jsme se sem před časem nastěhovali, bylo to horší, ani pořádný stůl tu nebyl, a voda teplá netekla ani v té koupelně, všechna se musela ohřívat na kamnech... To se my taky nechtělo umývat nadobí... Teď se to o poznání lepší, aspoň ta teplá voda v koupleně funguje... ale nechce se mi umývatt pořád... Tak to asi nebude nádobím, ani podmínkama...
  No jo, zase jsem se ponořila do fylozofických úvah a práce stojí... chtě – nechtě - asi budu muset spíš ponořit ruce do lavoru. Začínám skládat první talíře do teplé vody s jarem, a pozoruju tvořící se pěnu na povrchu... V tom si vzpomínám – bylo to v nějaké knize, ano, jedna paní tam popisovala, jak se naučila mít nádobí s radsotí. Byla slepá. Mnoho let žila v temnotě, až jednou dostala šanci podrobit se operaci. A náhle – viděla! Sice jen jedním okem, koutkem oka, s duhovkou stočenou na stranu, matně a na pár centimetrů – ale viděla! Popisovala, jak po operaci poprvé doma myla nádobí – jak si k obličeji dávala hrsti barevných mydlinek, aby spatřila jejich barevnou duhu, jak se s nimi 'mazlila' a vážila si toho, že může stát u dřezu a pozorovat mydlinky...
  Ano, měla bych si více vážit toho co mám. Toho že na ně vidím i bez operace, jasně, a oběma očima. Co by si asi o mých starostech pomysleli lidí, upoutaní celí život na lůžko! Co by dali za to, aby mohli stát u dřezu, nebo i u stolu s lavorem, a mýt nádobí!
  Co my vlastně o mém životě řekně má myšlenka 'chtěla bych jít na procházku, ale musím dřepět doma, a mýt nádobí'...? Znamená to že jsem zdravá, zdravá na tolik, že vidím, chodím, hýbu se, a to natolik, abych mohla umývat nádobí! 'Musím dřepět doma...' - ano, to znamená, že máme střechu nad hlavou – mám domov! Máme kuchyň, i když zatím, než se zrekonstruuje, jen provizorní... Máme stůl, máme i ten lavor a to nádobí... 'Musím umít nádobí' - to znamená, že jsme vařili a jedli – takže máme co jíst! Kolik lidí na světě vlastně neví co je to kuchyně, ani co je to teplá voda z bojleru, nemá kde spát ani co jíst! Stydím se, stydím se za sebe, že jsem takto přemýšlela, jaká jsem chudinka, když musím po jídle, ve vlastním domově umýt pár talířů. Děkuji univerzu za to, že vidím, slyším, mluvím, chodím. Děkuji, za to, že vidím barevnou duhu mýdlových bublinek při mytí nádobí, že slyším, jak šplouchne voda když do ní vhodím vidličku. Děkuji za to, že mám domov, a kuchyň, ve které mohu vařit, jíst, a - mýt nádobí. Děkuji.

Vánoce

Po té co si přečtete tento článek, si možná řeknete 'Nic novýho', 'Tohle znám' nebo 'Tohle jsem už četl'... Přesto že podobné články byly jistě napsány už mnohokrát, alarmující je, že když se podíváme kolem sebe, na životy své a ostatních lidí, tak to tak nevypadá a lidé stále podléhají konzumnímu způsobu slavení vánoc. Vím že nepřicházím s žádnou převratnou myšlenkou, ale přesto cítím potřebu to napsat, dostat to ze sebe ven, a připomenout ostatním co by pro nás vlastně měli vánoce znamenat. I kdyby se nad tímto článkem zamyslel jediný člověk, vím že jeho sepsání mělo smysl.

Možná i vás už někdy zarazilo, když jste šli v září nebo začátkem října do obchodu, a z regálu na vás bafnul mikulášský čert, kolekce na stromeček s obrázkem amerického santa klause se soby, nebo vánoční ozdoby. Nepřijde vám divné, že se v obchodě, televizy a v našech životech mluví o vánocích tři až čtyři měsíce v roce – tedy čtvrtinu až třetinu roku – kůli jednomu jedinému dni v roce? Že kůli štědrému dnu, si necháme z kapes vylákat tisíce a deseti ticíce, pomalu, nenápadně, ale dlavně dlouhodobě, už s pár měsíčním předstihem? Bohužel zmíněná scéna se stává pravidlem posledních let, že jsme si na tu už natolik zvykly, že jen v září u regálu kolekcemi s povzdechem konstatumeje 'no, jo, oni se zase blíží vánoce' a jinak tuto situaci přejdeme. Tím ale bohužel dáváme obchodníkům velkou příležitost, aby ve svém předvánočním útoku na naše peněženky pokračovali každým rokem o něco dříve. A vánoční spoty v televizi a rádiu, nabádající nás k nákupu co nejdražších dárků pro své bližní, pokud je máme rádi, tomu také nepřidají. Copak se láska k našim blízkým měří velikostí nebo hodnotou toho, co najdou pod stromečkem? Nemáme báhodou vsugerováno, že když druhým nic nekoupíme, bude nás sžírat ukrutný pocit viny, a budeme uvrhnuti v plameny pekelné? Proč sebou necháme tak manipulovat? Proč se necháme citově vydírat? Proč neřekneme obchodníkům dost! Nepřejeme si propagaci vánoc dříve než s adventem! Ne jen, že nebudeme kupovat vánoční věci dříve než třeba v prosinci, ale nebudeme do vašeho obchodu chodit vůbec, pokud nás v září, kdy se ještě skoro chodí koupat, budete v regálech obtěžovat vánočními ozdobami! My máme tu moc! To my, 'spotřebytelé' můžeme diktovat podmínky, protože na naše peníze se obchodníci a supermarkety třepou! Jen se musí najít víc lidí, kteří se umí postavit na stranu selského rozumu, a nedovolit obchodníkům takto extremní praktiky. To, že jsou vánoce křesťanským svátkem, na to už většina lidí nemyslí, ale to, že si z vánoc necháme udělat svátek konzumní a obchodní strategie, to už je příliš. Nevím jak pro vás, ale pro mě určitě. Abych nebyla špatně pochopena - nevidím na vánocích jako takových nic špatného, a i já na ně s láskou vzpomínám. Dětský úsměv a úžas v obličeji, který dokáže vykouzlit rozsvícení vánočního stromečku, nebo vytoužená hračka pod stromkem jsou k nezaplacení, ale to přece neznamená, že musíme podléhat přednávočnímu stresu s mnoha měsíčním předstihem; že musíme 'z povinosti' kupovat dárky i lidem, kterým nechceme; že musíme napéct pět kilo sukroví, aby vánoce za něco stáli; že musíme vyhazovat tisíce a kupovat drahé věci jen proto, aby si někdo nepomyslel, že ho máme málo rádi! A nemluvě o tom, že se mnozí lidé i zadluží, aby za každou cenu nakoupili pro rodinu a známé dárky, a mnohdy ne levné. Copak by tohle dovolil někdo, komu by na vás opravdu záleželo? Nepřišel by dotyčný, kdyby vás opravdu miloval za vámi, a neřekl 'já vím, že nemáš peníze, nebo vím, že nevíš co mi koupit, tak mi nic nekupuj, mě udělá největší radost, když nebudeš mít zbytečná vydání a starosti, když si je nemůžeš dovolit, nebo si vyměníme nějakou pozornost za 100 korun, a hlavně ať ti nepřidělávám stres' ?! A nebo myslíte, že když byste nedali dárek, nebo dali jen maličkost z lásky, někomu, komu na vás záleží, že by vám vynadal, nebo se s vámi přestal bavit, za to že od vás nedostal drahý parfém, zahraniřní dovolenou, zlatý prsten a podobně? Mohl by se zlobit ten, kdo vás má opravdu rád? Nemohl. Ten kdo se zlobí, je ten, komu záleží jen na meteriálnu, co od vás dostane, a ne vás samotných. A ten kdo by se na vás kůli něčemu takovému rozlobil, vám přece nestojí za to, abyste ho obdarovávali jen kůli tomu, abyste udrželi pofidérní přátelství. Proto se není třeba nervovat, a mermo moci někomu na sílu něco dávat, tím spíše vymýšlet dárky drahé a složité. Přátelství a láska se koupit nedají. A pokud se mají lidé rádi, dávají si to dostatečně najevo během celého roku, a o své náklonosti se nemusí z povinosti ujišťovat v jednom dni v roce. A nebyli vy vaši blízcí mnohem více překvapeni, kdyby od vás dostali dárek kdykoliv jindy, během roku, kdy by to nečekali? Nebylo by pro ně příjemnější, a lepší důkaz, že na myslíte, že jste si na ně vzpoměli 'jen tak, z ničeho nic', než když ví, že pod stromek něco vymyslíte, protože je to povinost?!

Vzpoměňme, jak slavili tento svátek lidé dříve, byl to svátek skromnosti, pokory, a vzájemného trávení společných chvil – dárky nebyli vůbec, nebo jen poskromnu, jedna maličkost pro každého, a i stoli se neprohýbali tolika nezdravím jídlem tak jako dnes. Lidé se spolu sesedli, vyprávěli si, zpívali, šli společně na procházku, a byli šťastní!

Tohle poselství vánoc v sobě nosím delší dobu, a pomaličku jsem se snažila přikládat v mém životě vánocům menší význam, a více a více se zvdalovat jejich konzumnímu pojetí. Od loňského roku to mám ale o mnoho snažší – protože jsem se dala na pohanskou víru, symbol přesťanských vánoc pro mě ztratit na významu. Tím spíše se pro mě stali opravdu jen pár trošku jinými dny v roce, a ne smyslem koloběhu kalendáře. Mé vyznání je tvořeno přirozeným přírodním a astrologickým cyklem, proto mé svátky budou probíhat o slunovratu – 22. prosince, kdy se slunce na obloze vrací, a opět se začne zkracovat noc a prodlužovat den – což značí návrat slunce do našeho života, slábnutí zimi a dlouhých tmavých nocí.

Pokud jde o vánoce jako takové, nezavrhuju je – strávíme je s přítelem doma v teple u kamen, možná půjdem na procházku do přírody, které je kolem dost, udělám i salát s kaprem, možná upeču i trochu cukroví. A dárky? Symbolická maličnost, pod pár smrkových větviček ve váze. Nanejvíš nazdobím padesáti centimetroví smrček co máme na zápraží v květináči pár oříšky, plátky jablíček a pomenčů. Ale určitě se nenechám pohltit stresem, hysterií, a zbytečným utrácením - kůli takzvaným 'svátkům klidu a lásky.'

Prosím, nedovolte, aby jste se museli s vašimi blízkými o svých citech ujištovat jen jeden den v roce z povinosti. Nedovolte, abyse z vašich vánoc - ku radosti velkoobchodních řetězců - stali svátky komerce, stresu a obžerství.

Jehovisté

Jela jsem dnes z naší vesničky do města, cestou zpátky jsem měla skoro dvě hodiny času do autobusu, už se mi nechtělo nikde courat protože mě tlačili nové boty, tak jsem se je rozhodla strávit v malé čakárničce na autobusáku... ani jsem neměla nic na čtení, tak jsem jen tak koukala kolem... metr ode mě seděli na lavičce dvě stařenky... nejdříve jsem jim nevěnovala moc pozornosti, jen tak co oko ledabyle zachytí a ucho zaslechne... bavili se tak nějak asi o rodině, o nakupování, o jídle, a takové ty běžné babské tlachy... řečem o předčítání bible jsem nijak nevěnovala pozornost, až do chvíle kdy dotyčná dáma vytáhla z tašky brožurku s nápisem 'Probuďte se'... No jen jsem se v duchu pousmála, myslíc si o tom své, ale má pohoda se rozplynula ve chvíli, kdy mě jedna z těch 'mile se usmívajících babiček' začala považovat za vhodnou oběť a začala si nejistě přisedávat směrem ke mě... Snad vám nemusím říkat, co bylo dál... neodbytnost až vtíravost Jehovistů a ostatních 'kazatelů zaručené boží lásky a pravdy' je pověstná, a snad každý z nás ji už někdy zažil na vlastní kůži... Marné byli mé rezolutní a důrazné proslovy o tom, že svou víru už mám, a že s jejich přesvědčením nesympatizuji, a že u mě mají marnou snahu, ať si šetří síli pro někoho kdo na to bude zvědaví... Záměrně a hrdě jsem sdělovala svou příslušnost k pohanské víře, praktikování čarodějnictví a nedůvěru až odpor k jehovistům a ke všem dogmatickým nábožensktvím křesťanského typu, které prahnou jen po moci, a zotročování lidí v tupé ovce... Bábrdle ale byla prostě slušně zfanatizovaná, a rozhodla se mě prostě přivézt 'na spásnou cestu stůj co stůj'... Už jsem to začala pouštět jedním uchem tam, a druhým ven; a jen jsme se s pošklebky a schovívavím úsměvem na sebe koukali s ostatními obyvateli čekárny... Kromě toho, že se blíží konec světa, a že Jehovisté jsou to jejiné zaručeně PRAVDIVÉ a PRAVÉ náboženství, jsem se ještě dozvěděla že jsem ovládána ďáblem, za to že uctívám přírodu a nemodlím se k ježišovi jsem propadla satanovi, že až přijde soudný den vztanou všechny za života hodné 'mrtvoli' z hrobu... A chvílemi se mi začalo dostávat pocitu, že být teď o pár století zpět, nejraději by mě upálila na hranici... No bylo to velmi náročné... kdyby nebyla venku taková zima, a netlačili mě boty, prchla bych z vyhřáté čekárny od té 'milé stařenky' ven jako střela... Ale byla jsem tvrdá, nedezertovala jsem... a ikdyž už jsem vzdala všechny argumenty coby ztrátu energie, vytrvala jsem...

  Navzdory, nebo spíš právě díky této situaci, mohu s úlevou prohlásit - 'Zaplať pánbuh (teda spíš bohyně Luno) za to, že máme svobodu vyznání, že máme možnost zvolit si svou víru, že si nemusíme nechat cpát do hlavy fanatické dogmatické řeči a podřizovat se diktátu víry.' Mám radost, že se navrací zpět pohanství, přibývá jeho příznivců, a že mohu souznít s tímto nejpřirozenějším a nejsvobodnějším vyznáním... Jsem velmi vděčná, za svou odlišnou víru, kterou mohu veřejně a hrdě přiznat... Jsem šťastná, že má duše nenáleží křeťanské nebo z křesťansktví vycházející víře... a že i když se to někomu nelíbí, nemůže mě za to nikdo upálit nebo vyvrznout ze společnosti... Víážím si nesmírně toho, že mohu s úctou k přírodě a živlům pokleknout na chladnou zem, sklonit hlavu před svitem měsíce, a nasát vůni trávi skropené čertvou rosou, a zahledět se do plamenů ohně...
Děkuji... Děkuji... Děkuji...

Napište co o tomto tématu myslíte, jaký je váš názor, zda hledáte smysl života, nebo máte pocit, že jste jej už našli...

Tak nad touto otázkou si lámu hlavu snad co jsem živa... Ale události posledních dnů mě přiměli se tím zaobírat více než kdy dřív. Jsou to povětšinou chvíle největšího zoufalství, co nás nutí uzavřít se před celím světem a hledat ve svém nitru odpovědi na otázky tohoto typu. Co je vlastně to, co nás přivedlo na tento svět, co nás nutí jít dál a vláčí nás různými, mnohdy ne zrovna příjemnými životními událostmi?? Někdo říká že je to náhoda, někdo že jsme tu jen fyzicky a zase se proměníme v prach, někdo říká že jsme tu abychom se učili a duchovně rostli. Já jen vím, že někdy je to moc náročné a bolestné, a jestli nás sem na tento svět nasadila nějaká vyšší síla s určitým umýslem, není to fér.. Chci mít pocit že já si řídím a ovlivňuji situace, a ne že je mi něco co nechci už předem dáno. A nevím jestli je mým cílem stát se dokonalou až se rozplynu někde v éteru, nebo jestli jsem jen živočich, který se rozpadne v prach.. Cítím, že naším cílem je něco víc, než jen zplodit další potomky a zemřít, ale nevím co to je. Snad naučit se snášet rány osudu a naučit se vyrovnávat se strátami, chybami vlastními i druhých. Snad na to někdy přijdu... Zatím jen tápu, a jediné co vím, že nechci mít pocit, že mě někdo ve jménu nějakého duchovního růstu nutí k něčemu, co není mou podstatou a co nechci. A dost možná, že smyslem našeho bytí není nic jiného, než smysl života hledat...

Smysl života - autor Pavel: (od Pavla pro Radku)