Pozitivní Energie

Magie

Založením této kategorie jsem na sebe vzala nelehký, nemalý a zodpovědný úkol. Psát o něčem tak velikém, nepoznaném, tajuplném a rozmanitém jako je magie, je pro mě velikou zkouškou. Už jen samotné vysvětlení pojmu magie není zcela jednoduché. Už proto, že pro každého magie znamená něco jiného. A jaký že může být vztah mezi člověkem a magií? Jsou tací, co v ni věří, tací, co v ni nevěří; ti co se o ni zajímají; ti co se o ni snaží nebo si na ni jen hrají; a takoví, co ji skutečně provozují; a aby toho nebylo málo, tak někteří ji možná praktikují a využívají, aniž by o tom věděli. A možná ani tohle není kompletní výčet vztahů, které mohou být mezi magií a člověkem. A je jen na Vás jaký k ní zaumete postoj Vy. Magie je mince o dvou stranách - lze ji využít ku prospěchu, stejně tak s ní ublížit.

Velmi zjednodušeně se dá říct, že magie je soubor přírodních, okultních, energetických a duševních praktik a metod, s jejichž pomocí může člověk ovlivnit nebo změnit realitu, a to tak že změní chod věcí na jemnohmotné úrovni, a ta následně ovlivní úroveň hmotnou a fyzickou.

Magie je kombinací umění, vědy, vědění, náboženství, dovednosti ovládání přírodních a duchovních zákonů, a znalosti zákona příčiny a následku. Za pomoci těchto vyjmenovaných atributů, stanovení jasného cíle a záměru, dostatečné vůle, víry, sebeovládání, představivosti a koncentrace můžeme dosáhnout změn v jemnohmotném a éterickém světě, které se později projeví ve světě hmotném – a tím vzniká magie. Někdy se též do magických praktik řadí nejen samotné 'čarování', ale také různé rituály, některé náboženské praktiky, práce s léčivými kameny, bylinamy, věštění z run, tarotů a ostatní způsoby věštění, práce s duchovní a vesmírnou energií, ovládání živlů, vyvolávání astrálních nebo éterických bytostí jako andělů, duchů, bohů a podobně...

Avšak důležitější než náš vztah k ní, a prostředek, kterým magii provozujeme, je její účel – proč to děláme a co tím daným magickým aktem chceme dosáhnout. Zda nám jde o 'dobré' pohnutky, nebo o 'zlo' – využít magii k pozitivnímu nebo negativnímu účelu. Opět se dostáváme k těžkému úkolu, a to definovat 'dobro' a 'zlo'. Co je to DOBRÉ? A co je to ZLÉ? Odpověď nemusí být tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Žijeme ve světě duality – černá a bílá, den a noc, teplo a chlad, láska a nenávist, bohatství a chudoba, život a smrt, dobro a zlo. Všechny tyto atributy se v našem světě střídají, existují vedle sebe v těsné blízkosti, vzájemně se prolínají, přitahují, doplňují... Je pravděpodobné, že v této existenci, realitě, vesmíru, dimenzy, nebo jak to nazveme, vše funguje na základě rovnováhy – kladného a záporného energetického náboje. Je možné, že pokud by byla tato rovnováha narušena, byl by narušen, i náš vnější svět – mohlo by nastat něco jako velký třesk – uvolnění velkého množsví nevyrovnané energie, nebo by se existence přehoupla do jiné dimenze, do jiné vybrační úrovně, kde by život pokračoval v jiném typu vybrací a energíí. To jsme ale trochu odbočily, takže zpět k rovnováze a magii... Z toho podledu je jasné, že zcela stoprocentně definovat co je takové nebo makové nelze, protože to co je dobré z pohledu jednoho člověka, je špatné z pohledu druhého... Malí příklad: Všichni víme, že například vražda je 'špatná', ale jak byste se na zabití člověka dívali, kdyby jste zjistily, že ten zavražděný člověk, kdyby žil, by sestrojil třeba zbraň, která by zničila lidstvo? Nebo vytvořil nějakou chemickou látku nebo virus, na který by zemřeli miliony lidí? Nebo že by o týden později vlezl do letadla s bombou na zádech a způsobil tragédii? Nebo že by on zabil někoho z vaší rodiny, kdo je vám nejbližší? - Pokud jste byli upřímní, pravděpodobně jste náhle cítili, že podhled na dobro a zlo není tak jednoznačný, jak by mohlo vypadat. Stejné to může být s nevyžádanou pomocí – někdo váš blízký může mít nějaké problémi, a vy si myslíte, že když mu je 'odčarujete' tak mu tím pomůžete, ale opak může být pravdou. Každý jsme si sem na svět přišli splnit nějaké poslání, a něčemu se naučit, projít si určitými zážitky a získat z nich zkušennosti. To, že se dostáváme do problémů, je součástí našeho vývoje – ne nadarmo se říká 'co mě nazabije, to mě posílí', a kdybychom neměli zkoušek, neměli bychom možnost je překonat, poučit se z nich a růst. Každý je tvořitelem svého osudu, buď jsme si své zážitky naplánovali ještě před narozením, abychom z nich získali zkušennosti, a nebo jsme si je způsobili svím dosavadním jednáním. Ať tak či tak, máme z toho něco získat. Jestliže někomu zabráníme projít touto potřebnou situací, tak jsme mu vlastně ublížili, ochudili jeho duši o zkušennost, která měla přispět k jeho růstu, a tím i sobě způsobíme potíže ve vlastní karmě, protože jsme zasáhli do vůle a vývoje druhého člověka, a za to třeba jednou může manipulovat s naším osudem někdo jiný. Něco jiného samozřejmě je, pokud vás bližní sám požádá o radu nebo o pomoc.
Tímto příkladem samozřejmě nechci říct že nemáme pomáhat, ani tím podporuji vraždění, mučení, omezování, nebo něco podobného druhých lidí – nikdy totiž nevíme, zda ten, komu bychom ublížili, by například nevynalez lék na některou nevyléčitelnou chorobu, nebo nepomohl nastolit světomí mír a podobně. A kdyby k sobě lidé nebyli ohleduplní, už bychom se zřejmě dávno navzájem vybili. Proto je vždy třeba konat tak, abychom pokud možno nezasahovali zbytečnou měrou do života druhých a nezúčastněných lidí; konat bez manipulace ostatních (vyjma nutné sebeobrany); a abychom vše co děláme, dělali s dobrým úmyslem, čistým svědomím, a důkladným promyšlením důsledků magického aktu z co nejvíce možných úhlů pohledu. A v neposlední řadě – abychom byli připraveni - jak na hmotné, tak na duchovní úrovni - nést plnou zodpovědnost za své činy!

Magie (esoterismus) - pro náboženské, rituální a názorové soustavy vedené snahou o ovládnutí reality s pomocí vyšších bytostí nebo sil.

Magie, kouzelnictví, čarodějnictví - obřady a úkony spjaté s vírou ve schopnost člověka ovlivňovat pomocí "nadpřirozených" sil jiné lidi, zvířata, přírodní jevy nebo domnělé duchy a bohy. Rozeznává se magie negativní (zákazy, tabu) a pozitivní, a to napodobující (využívá analogie) nebo dotyková (spojené věci na sebe působí i po přerušení spojení). Dále tzv. bílá magie, která má pomáhat, léčit přispěním "čistých duchů", černá magie má škodit pomocí "zlých duchů". Magie vzniká v prvobytné společnosti jako součást jejího náboženství. Zaříkávání a zaklínání se konají například při zahájení nebo ukončení zemědělských prací, lovu, boje. Odráží stupeň bezmocnosti lidí vůči přírodě. Náboženství třídních společenství magii zatracují jako pověru, avšak všechna (včetně křesťanství) obsahují ve svých obřadech její prvky (modlitby, svěcení, procesí). Magické pojetí světa bylo základem starověkých přírodních filozofických učení i okultismu v antice, středověku a renesanci. Vůči přírodovědě vystupuje magie jako její předhistorie i jako její protiklad. Magické praktiky byly využívány šarlatány k výdělečným účelům.

Magie je označení s nejasným vymezením, v zásadě se v pohledu na magii střetává hermetický (okultní) a etnologický (vědecký) výklad a oba základní výklady si vzájemně odporují a popírají se. Etnologové magii často spojují se šamanismem a čarodějnictvím, je také chápána jako určitý druh náboženství, který souvisí se snahou ovládat přírodní síly, které překračují momentální poznání společnosti a s vírou, že to za splnění jistých podmínek lze. Hermetický výklad považuje magii za pozůstatek dávné vědy. Další teorie pak považují magii za vědění, nebo schopnosti které člověk ztratil. Okrajově se lze setkat i s názory, že se jedná o vědění sdělené mimozemšťany, s čímž prakticky koresponduje názor některých okultistů o tom, že magie byla lidem předána padlými anděly. Lze říci, že magie je nejvyšší hermetickou vědou a zároveň potvrzením hermetismu jako myšlenkového proudu. Jako taková si klade za cíl naučit se ovládat přírodní zákony a lidi, přičemž k tomuto cíli používá prostředků, které jsou z vědeckého hlediska často nepotvrditelné anebo přímo mu odporující.

Původ slova magie je nejasný podle starších hypotéz toto slovo pochází ze staroperského slova maguš, které znamenalo kněz, ale i moc anebo velikost a byly tak oslovováni zoroastričtí hvězdopravci v Médách. Moderní výzkumy odvozují od slova maha, které v sanskrtu znamená moc. Taktéž v latině slovo magnus znamená velký, v řečtině pak megas znamená mocný z čehož patrně vznikl výraz mageia - kouzelnictví.

V průběhu historie se pojetí toho co je magie měnilo, vždy to však byla nauka určená úzkému okruhu zasvěcenců, kteří své učení předávali pomocí různých rituálů a složité symboliky. Praktikování magie bylo velmi silné před vznikem jednotlivých náboženství, po jejich rozvoji se magie stala součástí náboženských a mytologických systémů prakticky ve všech starověkých říších. V tomto období se obecně věřilo, že magie stojí nad vědou. Pomocí různých magických rituálů a formulí se léčilo, magie ovlivňovala zakládání nových měst a celkově zasahovala do života. Tento druh magie však moderní hermetici odmítají uznávat jako magii a řadí to do šamanismu. Magie podle hermetiků byla již v tomto období skrytou vědou, která vesměs usilovala o styk s bohy. V tomto smyslu pak za nejznámějšího mága tohoto období lze považovat Mojžíše. Již v tomto období (jak lze soudit z nejstarších Řeckých, Egyptských a mezopotamských literárních památek), se magie používala několika způsoby, přičemž hermetici některé z těchto způsobů nepovažují za magii. Praktičtí mágové tak využívali vyřčení kouzla, kouzelnické hůlky, nebo jiného rituálního nástroje, tyto dva typy do magie zpravidla řadí etnografové a hermetici takový výklad odmítají. Dále se lze setkat s používáním nějakého symbolu, který vyvolal myšlenku, v neposlední řadě se již v této době lze setkat s magickým kruhem, který měl spíše ochrannou funkci.
V raném středověku magie a víra v ní přežívala především v nekřesťanském světě, s rozmachem křesťanství se magie omezovala na démonologii a vyprávění o zázracích, které církev přepisovala svatým. Ve 13. století došlo k popularizaci astrologie, která měla vliv na některé pozdější mágy. Výraznější rozvoj hermetismu začal v renesanci na níž měly značný vliv i myšlenky novoplatonismu, který měl k magii poměrně blízko. V této době se objevila myšlenka, že magie je vlastně praktickou metafyzikou, kterou někteří lidé zabývající se magií považují za platnou doposud. S novoplatonismem se do evropského myšlení dostali prvky tzv. egyptské magie, které byly později obohaceny východní mystikou. Až do baroka patřila magie mezi seriózní vědy v období baroka objevila věda nutnost pátrat po příčinách, což vedlo k rozkolu mezi magií a přírodními vědami, neboť jedním z důležitých aspektů magie zůstala víra. Následný rozvoj vědy postupně vedl k úpadku zájmu o magii.
K obnovení zájmu o magii došlo v 19. a 20. století v tomto období však magie v chápání široké veřejnosti splynula s čarodějnictvím a jako taková se odrazila ve fantasy literatuře, či ve světě počítačových her. Lidí praktikujících magii bylo a v současnosti stále je velmi málo, zájem se tak spíše soustředí do zkoumání magie jako fenoménu než do magické praxe.

V zásadě lze říci, že existuje několik způsobů jak ji lze dělit, přičemž ani jeden z těchto způsobů není plně uspokojivý ani pro kulturní antropologii ani pro mágy. Každé z těchto dělení totiž naráží na některé nedostatky. Z hlediska hermetiků je pro rozdělení důležité, jak mág pracuje a jaké jsou jeho cíle, zatímco z hlediska kulturních antropologů je velmi důležitý i postoj společnosti k magii. Prakticky jediné rozdělení o němž panuje shoda je rozdělení geografické na magii východní a západní a pak samozřejmě v dělení na praktickou a teoretickou.
Nejstarším známým dělení magie je patrně klasické rozdělení na magii přirozenou (magia naturalis) a magii nadpřirozenou (magia innaturalis), což je dělení, které používali středověcí autoři a které se dodnes objevuje v dílech mágů i kulturních antropologů a etnografů. Magie přirozená pomocí různých úkonů, bylin atp. působila na objekt, čímž splývala se spagyrií, magia innaturalis byla pak prací v astrálu. Toto dělení je z hlediska mágů poměrně přesné, jeho nevýhodou je, že nedokáže postihnout novodobé vlivy, které moderní magii ovlivňují a že je zcela nepřehledné pro laiky. Z hlediska antropologického přístupu je nevýhodné, protože pracuje s málo vypovídajícími skutečnostmi. K tomuto dělení lze ještě připojit tzv. zvědnou magii, jejímž cílem je poznání přírodních zákonů.
Nejznámější dělení rozděluje magii, podle magické praxe, na bílou a černou magii, problémem tohoto dělení je, že magie za hlavní nepovažuje prostředek, ale cíl jímž je mág veden, což je málo známý fakt a mezi laiky často panuje přesvědčení, že záleží právě na prostředcích. Navíc magický cíl se poměřuje poměrně složitou úvahou o tom, zda je či není pro objekt přirozený. Proto považovat démonologii za černou magii je velmi zkreslující a nepřesné, černá magie usiluje o cíle, které jsou proti vůli, toho vůči komu je použita. Bílá magie je pak taková magie, která je vedena eticky nezávadným cílem. K tomuto dělení bývá přidávána ještě sexuální magie označovaná jako červená, z hlediska přiřazení k těmto typům se podle mnoha odborníků jedná o zařazení spíše nešťastné. Přestože toto dělení je velmi problematické stalo se nejpoužívanějším, poměrně časté je, že fantasy literatura toto dělení používá špatně a např. milostná kouzla považuje za bílou magii, ačkoli mají eticky problematický cíl a jsou pro objekt nepřirozená. Do tohoto dělení je nutno zahrnout i kabalistickou magii, která je z hlediska praxe trochu specifická
Další rozdělení se týká toho s kým praktik pracuje, toto rozdělení používají pouze okultisté a hermetici, z vědeckého pohledu nemá přílišný význam. Magie se tak dělí na vyšší tzv. teurgii, kdy mág pracuje s vyššími (božskými) bytostmi, a psychurgii, kdy je pracováno s astrálem.
Další dělení, se kterým se lze setkat, má význam z hlediska kulturních antropologů či etnografů, okultisté se s ním nijak neztotožňují a ve svých dílech ho nijak nekomentují. Podle tohoto dělení existuje náboženská magie, což znamená, že magie je náboženstvím sama o sobě, anebo je jí náboženství přizpůsobeno. Další je pak tzv. progresivní magie, kdy magie není náboženstvím, ale je filosofií a rituální magie.
Posledním způsobem jak bývá dělena magie je dělení podle toho, co mág vykonává. Toto dělení však poměrně dost narušuje samotný princip magie, neboť není hodnoceno z hlediska cílů ani z hlediska schopností, ale pouze z hlediska činu, jsou v něm slučovány principy bílé i černé magie, nezáleží ani na tom, jak k magii přistupovalo její okolí. Toto rozdělení bývá považováno za laické. Lze v něm najít poměrně širokou škálu kouzel, z nichž některé spíše spadají do kategorie čarodějnictví či pověr. Nejčastěji sem bývá řazeno magické uzdravování a svolávání nemocí, magické zaříkávání a jeho rušení, magické prokletí a pronásledování, přičarování lásky či nenávisti, přičarování obrany a smrti, vyskytuje se však i řada dalších kategorií.
V počítačových hrách se lze setkat s dělením, které je závislé na tom s čím postava mága bude umět pracovat, nejčastěji to je buď ledová či ohnivá magie, některé hry nabízí ještě jedovou magii. Takové rozdělení nepatří do reálného dělení magie a týká se pouze počítačových her.

Teoreticky a filosoficky je současná magie postavena na tzv. magickém idealismu což je vlastně předpoklad jakéhosi absolutna, respektive předpoklad, že vše je jen jeho odrazem a projevem, to dovoluje vyslovit tezi, že vše spolu nějakým způsobem souvisí a zároveň, že každá věc obsahuje i protiklad sebe, který rozvíjí myšlenky hermetismu. Magie se tak opírá o myšlenku zákona trojnosti a názor, že duše obsahuje vše co existuje a je jakýmsi astrálním světlem.
Na základě toho chce praktická magie komunikovat s astrálním světem a dosahovat tak věcí, které klasické přírodní jevy odmítají jako nemožné. Magie usiluje tedy o komunikaci (ať s předmětem, člověkem či zvířetem) na vyšší úrovni. Z čehož vyplývá, že základním předpokladem pro praktickou magii je cvičená vůle a víra v úspěch. Pro zlepšení těchto podmínek používají praktici řadu pomůcek, z nichž některé mají halucinogenní účinky. Tato skutečnost vede k teorii, že veškeré magické prožitky jsou halucinace či duševní poruchy.
Podle magických teoretiků každé provozování magie vychyluje rovnováhu, proto je třeba při každém aktu nejen provést oběť, ale i být velmi opatrný. Podle magických teoretiků je magická praxe snahou o dosažení rovnováhy.

Stát se mágem či hermetikem znamená získat přístup k literárním i ústním pramenů, což se děje pomoci zasvěcení, nebo-li iniciace. Každý řád své poznání předává pouze zasvěcencům a to podle stupně jejich zasvěcení. Během zasvěcování (učení) se žák stýká s někým, kdo ho o magii poučí. Tento proces může být dlouhodobý a ne vždy vede k plnému zasvěcení. Studium by mělo adepta především vést k vnitřnímu duchovnímu rozvoji, a vézt k poznání, jak se získanou mocí nakládat. Jelikož obřad zasvěcení i zasvěcování, je tajemný a málo známý, prakticky nebyl podroben serióznímu vědeckému bádání a je znám jen z toho, co o něm prozradili ti, kteří jim prošli.

Ke každé magické operaci je, podle literatury třeba splnit několik podmínek. Nejprve se jedná o podmínku, že k ní provádějící musí být způsobený, již tato podmínka znemožňuje vědecké ověření těchto magických experimentů. Poté jsou kladeny nároky na čas, každá magická operace musí proběhnout v nějaké dané vesmírné hodině, která je určena v závislosti na pohybu vesmírných těles, nejčastěji podle fází Měsíce. Mág tyto operace nemůže provádět kdekoliv, ale pouze ve své pracovně, která má poměrně velké nároky na vybavení, mimo tuto oratoř lze jednotlivé akce provádět, za splnění jistých podmínek, i v přírodě. Dále jsou kladeny nároky na oblečení mága, které musí mít určitou barvu, musí být dokonale čisté a použito pouze k tomuto účelu.
Mimo tyto požadavky je úkon prováděn rituálním způsobem, v literatuře je kladen důraz na přesnost rituálu. V nižší magii by pak měl mág být tím kdo ovládá situaci, nutí astrální bytosti k nějakým úkonům. Při neuposlechnutí jim může i vyhrožovat, anebo je bičovat či jinak trestat. Trestání probíhá skrz jejich magické symboly, nikoli přímo.
Každý kdo praktikuje magii musí vést tzv. magickou knihu, která musí být vedena podle pravidel, nikdo do ní nesmí nahlížet a magik do ní musí pravdivě zapisovat údaje o svých magických operacích.

V magii jsou často využívány tzv. magické předměty což jsou předměty u nichž magik z nějakého důvodu předpokládá, že mu budou užitečné. Do těchto předmětů jsou řazeny nejen individuální předměty, ale i předměty, které vlastní každý kdo provozuje praktickou magii. Jsou to především magické lampy, magická zrcadla.
Další věcí o níž se praktičtí mágové domnívají, že může mít při provozování magie význam jsou magické rostliny a magické drogy. Většinově se jedná o halucinogeny, což jen vede k časté kritice, která se opírá o fakt, že pod vlivem těchto látek může člověk vidět cokoli.

Čarodějnictví - Využívání magických praktik pro získání kontroly nad jinými lidmi a přírodními jevy. Vyplývá z víry v existenci nadpřirozených sil a bytostí, které lze ovládat po provedení určitých obřadů a úkonů. V některých společnostech je čarodějnictví institucionalizovaná, častěji však utajovaná činnost. V křesťanské Evropě považováno za nebezpečnou pověru a pronásledováno, viz také čarodějnické procesy, magie, okultismus. V jiných kulturách tomu někdy bývá jinak, viz šamanismus.

Čarodějnictví je pojem, který měl v různých společnostech a dobách různé významy. Společné těmto významům je užití údajných nadpřirozených schopností či sil. Naopak různý je vztah k náboženství, magii, etice. Osoba, která čarodějnictví provozuje, je označována jako čaroděj, čarodějka nebo čarodějnice. Víra v čarodějnictví je v rozličné podobě přítomná v mnoha kulturách, je vlastní zvláště kulturám indoevropským a i v dnešní době přežívá jak ve vyspělých, tak v primitivních společenstvích.

Lze jen velmi obtížně stanovit období, kdy bylo výrazu čarodějnictví užito poprvé, stejně kdy se poprvé objevují fenomény, které jsou s čarodějnictvím spjaty: kouzlení, domnělé schopnosti létat, smlouva s temnými silami, často spojená s bizarním sexuálním chováním, představy blízké halucinacím, náboženské bludy apod. Je zároveň velmi těžké rozlišit, co se skutečně týkalo jednotlivě toho kterého fenoménu a co je pouze legendární interpretace. Téma čarodějnictví se také vždy mísí s neoprávněným užitím asociací, které dodávají tématu atraktivitu, a vlastním myšlenkovým světem autorů, kteří se snaží téma pojednat. Výrazům čarodějnictví, čaroděj a čarodějnice proto nelze systematicky přisuzovat zcela určitý obsah, nelze o nich hovořit pouze jako o psychologickém či religionistickém předmětu.

Víra v nadpřirozeno a účinnost kouzel byla pevnou součástí náhledu na svět v nejstarších civilizacích. V tomto kontextu bylo kouzlení samo o sobě eticky neutrální (kouzla mohla být dobrá i zlá). Čarodějnictví pak specificky znamenalo škodlivé užití kouzel.
Písemné prameny o čarodějnicích se vyskytují ve starověkém Sumeru, a Egyptě. Postup v případě obvinění z čarodějnictví obsahuje i Chammurapiho zákoník
Existenci čarodějnictví v antickém Řecku dokládá Homér, stejně tak jej dosvědčují i římští autoři. Podle těchto pramenů měly čarodějnice možnost ovlivňovat živé tvory a někdy i neživé věci, často jim byly přisuzována neštěstí, která se stala mimo logiku všedního dne (náhlá úmrtí dobytka i lidí, požáry, atp.). V pramenech nacházíme i návody, jak čaroděje či čarodějnici poznat a jak se jim (pomocí zaříkávání) bránit. V některých případech kouzlo škodící při čarodějném užití lidem mohlo naopak fungovat proti čarodějům.
Mnoho zmínek o čarodějnictví obsahuje také bible, mezi jimými např. čarodějnici v Endoru, zmínka o čarodějích v Egyptě. Bible se však staví vůči čarodějnictví velmi záporně; jako trest za čarodějnictví byla v Izraeli stanovena smrt (srov. „Čarodějnici nenecháš naživu“). Hebrejské כּשׁף (kášaf, užívat čarodějnictví) 'khasephah“ označuje podle některých moderních lingvistů především toho, kdo zlovolně užívá zaklínání k poškozování lidí.

Vztah k čarodějnictví ve středověké Evropě úzce souvisel s postojem církve. Čarodějnictví nabylo jiného významu - jakékoli praktikování magie, kouzel a kontakt s okultními silami je považován za špatný. Z tohoto pohledu pak ustupuje rozdíl mezi čarodějnictvím, magií a kouzlením, a obsahuje i předchozí pohanské praktiky, vůči kterým se církev vymezovala. Hodnocení čarodějnictví se v různých obdobích pohybovalo mezi dvěma odmítavými stanovisky:

1. Čarodějnictví je klam a pověra, víra v čarodějnictví je nekřesťanská
2.Čarodějnictví je nebezpečné zlo, proti kterému je třeba bojovat.

Církevní Otcové mají za to, že čarodějnictví je klamem a podvodem, a že jméno Ježíše Krista je spolehlivou obranou proti jakémukoli čarodějnictví. Církev ve starověku čarodějnictví odmítala spíše z prvního hlediska.
V 8. století odmítal čarodějnictví při své misii v Německu svatý Bonifác jako nekřesťanské. Karel Veliký prohlásil pálení domnělých čarodějnic za pohanský zvyk a nařídil trestat je smrtí. Roku 820 lyonský biskup spolu s dalšími představiteli církve odmítli přesvědčení, že čarodějnice mohou způsobovat špatné počasí, létat nebo měnit tvar.
V následujících staletích se však víra v čarodějnictví znovu začala šířit. Čarodějnictví začalo být spojováno v souvislosti s rozmachem dualismu s protibožskými silami, konkrétněji se Satanem. Myšlenkový základ pro některé představy o čarodějnictví poskytla scholastická filosofie a teologie, v jejichž rámci se rozvíjela mimo jiné angelologie a démonologie. Kupříkladu Tomáš Akvinský tak ve stěžejním díle Summa theologiae dosvědčuje existenci čarodějnictví ve 13. století a konkrétně o údajné praxi tělesného kontaktu s démony.
Postupně převládl názor, že čarodějnictví je spojeno se službou ďábelským silám, posedlostí ďáblem, herezí a odmítáním Boha. Církev se obrátila ke druhému stanovisku, a čarodějnictví se dostalo do zájmu inkvizice.
V době pozdního středověku, v 15. století, vzniká specifická západní křesťanská pověra v čarodějnictví; křesťanský Východ fenomén čarodějnictví spojený se smlouvou s temnými silami či ďáblem nezná. Obraz takovéto čarodějnice pak představuje směsku různých představ, převzatých ze starších obrazů, mezi které patří smlouva s ďáblem, škodící magie, reje čarodějnic, škodlivá kouzla vyvolávájící nepřízeň počasí, nemoci a smrt lidí či zvířat, ovládání lidi, létání apod. Čarodějnice a čarodějové jsou identifikováni jako kněžky a kněží (služebníci) Satana, předpokládá se, že mu slouží na „černých mších“ apod., a magické síly jsou odměnou za tuto službu. Z toho vyplývá také jejich domnělá spojitost s posedlostí, nadlidskými schopnostmi, které díky démonům čarodějnice nabývá při pohlavním styku s démony, atd. Utříděnou syntézou těchto představ je slavná kniha Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice, 1487), která se přes přímé odmítnutí knihy církví stala velmi populární a podněcovala představy o čarodějnicích po několik staletí. Čarodějnictví také bylo díky této knize stále více ztotožňováno se světem žen.
Hony na čarodějnice: Od pozdního středověku až do 18. století tak v Evropě dochází k silnému boji proti čarodějnictví, který přerostl v tzv. čarodějnické procesy. Trest za čarodějnictví byl většinou smrt, trest smrti byl vykonáván na základě místních poměrů, většinou se jednalo o smrt určenou kacířům (upalování, kamenování). Největší pronásledování čarodějnic nastalo v Evropě v 17. století, s nástupem osvícenství se od pronásledování čarodejnic upustilo (k poslední popravě došlo roku 1792 ve Švýcarsku).

Víra v čarodějnictví obsahuje víru, že existují způsoby, kterými lze ovládat druhé lidi; mezi základní takové možnosti patří následující:

1. výroba předmětu symbolizujícího danou osobu a jeho ovládání
2. nekromantika čili využívání mrtvých;
3. zaříkávání;
4. lektvary.

Užitím některého z uvedených postupů či jejich kombinací mág získává zvláštní schopnosti, může měnit podobu a získávat moc nad svými nepřáteli. Další charakteristiky mágů jsou ovlivněny místními tradicemi (např. létání na koštěti), náboženstvím a obavami lidí. U čarodejnic se většinou předpokládal neobvykle dlouhý život, nikdy ne nesmrtelnost. Čarodejnice často sloužily temným silám (např. ďábel), jindy jejich chování bylo motivováno vlastním prospěchem.

1. příslušnice náboženství Wicca, kultovního společenství se vztahem k mytologickým představám a k rituálu Velké bohyně a Rohatého boha;
2. okultní čarodějnické společenství, v němž jsou ženy podřízeny mužům-mágům;
3. ženy, které veřejně či tajně nabízejí určitý „sortiment“ služeb (vykládání z karet, jasnovidectví, bylinkářství, zaříkávání apod.);
4.ženy ovlivněné feminismem, které v duchovní souvislosti s dávným čarodějnictvím vyžadují své právo na sebeurčení vlastního života a víry; tento kult většinou lpí na základních prvcích (voda, oheň, vzduch a země) a na spolupráci s určitými energiemi (velmi blízké přírodnímu náboženství).

V novodobé pohádce a fantasy literatuře je čaroděj nebo čarodějnice spíš označením povolání. Čarodějové a čarodějnice tedy mohou být dobří, zlí i něco mezi a často spolu vzájemně bojují čarodějové na straně dobra a čarodějové na straně zla. Zajímavým faktem je, že i v případech strašlivě mocných čarodějů a mágů na obou stranách jsou k této činnosti (resp. k vítezství) zapotřebí z ne vždy zcela pochopitelných důvodů obyčejní lidé, kteří se stávají faktorem, který pak rozhoduje o vítězství dobra či zla. Tento jev lze ještě výrazněji pozorovat u PC her, u kterých se někdy objevuje silnější příběh, který se pokouší vysvětlit, proč je čarodějnice na té či oné straně.

Čarodějové ve fantasy tráví mnoho času studiem magické literatury a výzkumem magie, někdy jsou na to zakládány celé univerzity. Nebývá ovšem pravda, že by se čarodějem mohl stát každý - a nadání pro magii, narozdíl od nadání třeba pro matematiku nebo jazyky, bývá možné odhalit magií již v dětském věku. Vzhledem ke vzácnosti tohoto nadání se proto setkáváme se situacemi, kdy je nadané dítě vyhledáno čarodějem, který ho přesvědčuje aby studovalo u něj nebo na jeho univerzitě.

Pokud se ve příslušném díle vyskytuje více ras, bývá tam alespoň jedna, která má větší nadání na magii než lidé - nejčastěji jsou to elfové.

Existují i novodobé čarodějnické kulty, např. wicca. Moderní čarodějnické spolky považují čarodějnictví za nejstarší pranáboženství - kult Velké bohyně stvořitelky. Hlavními znaky jsou smysl pro harmonii, soužití s přírodou, cit pro přírodu a živly. Čarodějnice většinou uctívají Boha (dříve lovu) i Bohyni (dříve plodnosti), případně Bohyni samotnou.

Novodobé čarodějnické kroužky (coveny) jsou vytvářeny na způsob buněk; mají zpravidla až 13 členů. Kroužky stejně jako jednotlivé čarodějnice mají ve vykonávání svých rituálů, zpěvů a zaříkávání autonomii a svobodu. Přijetí do čarodějného kruhu nastává skrze iniciaci (zasvěcování). Kroužky jsou vedeny kněžkou a knězem s rovnocenným postavením. Kněžka ani kněz nejsou vedoucí ve smyslu „big boss“, jejich úkol je spíše usměrňovat energii při rituálech.

Čarodějnický kalendář má 12-13 měsíců se svátky jako rovnodennosti, slunovraty, čtvrtletní slavnosti (těchto osm svátků se někdy označuje jako sabaty), úplňky, ferálie, luperkálie a pod. Nejvyšší zákon čarodějnické magie zní: „Dělej, co chceš, pokud to nikomu neškodí.“ To mimo jiné znamená, že čarodějka nesmí ovlivňovat něčí svobodnou vůli, tj. nevyvolává u konkrétního člověka lásku a pod. Některé jednotlivé rádoby čarodějnice nabízejí prostřednictvím novinové inzerce své služby za honorář – k nim patří mj. číselná loterie, věštění z křišťálové koule, horoskopy, dohazování a zbavování se partnera na dálku magickými praktikami.

Známý postup propichování panenek nepatří mezi praktiky čarodějnictví, ale woodoo. Uctívání Satana (Ďábla) patří do satanismu.