Ego - ego versus egoismus, aneb dojmy a pojmy

Tento článek možná u některých z vás vyvolá bouřlivé reakce, od prudké diskuse, až po vlnu nesouhlasu, ovšem nemohla jsem si pomoci, protože jsem cítila potřebu jej přesto napsat. Čím více a déle se pohybuji v 'duchovním' světě, a mezi lidmi hledajícími svou cestu a dokonalost ducha, tím častěji se setkávám s různými názory ohledně duchovního vývoje, a ohledně toho, co je a není správné, a jaký by člověk měl být, aby se co nejvíce přiblížil osvícení, bohu, dokonalosti, univerzu a já nevím čemu všemu. Je jasné, že tisíc lidí - tisíc cest a názorů, a já, jak doufám, nepatřím mezi lidi, kteří by měli nějakou ortodoxní víru, dogmatická pravidla, která by vnucovala jiným, nebo abych někomu tvrdila, že jedině ta nebo ona cesta je ta správná, a všechny ostatní vedou do pekla (tak jako to mnozí 'oduševnělí' lidé dělají). Přesto všechno cítím potřebu, se s vámi podělit o jeden ze svých osobních názorů na jedno téma, které mě poslední dobou stále více 'zvedá ze židle'. Nechci to dělat proto, abych vám snad vnucovala své vlastní přesvědčení, ale proto, že mám pocit, že se poslední dobou mezi lidmi šíří jedna nepravda, velmi mylná informace, a já cítím potřebu a vnitřní povinnost na tuto iluzi upozornit, a snad tím někomu pomoci, aby pod vlivem ostatních duchovních hledačů nepodlehl této 'módě' a nevydal se na své pouti za dokonalejší duší špatnou cestou.

Možná jste si už toho také všimli, nebo se o tom leckde dočetli, nebo zažili ne zrovna klidnou diskusi na toto téma, a to je - ego. Ať se podíváme na jakékoliv osvětové stránky, nebo se připojíme na fórech či s přáteli do duchovní diskuse, všude a ze všech stran slyšíme stále to samé - člověk má sám v sobě velkého nepřítele, kterého musí za každou cenu zničit, a to je jeho ego; dokud se člověk nepromedituje do stavu odloučení od svého ega, nemůže dosáhnout boha, nirvány, bodhisatvi, nebo osvícení; člověk který chce dojít vysoké duševní úrovně se musí oprostit od svého ega, ego je zlé, špatné, ego je třeba zničit, rozpustit, umlčet, zlikvidovat a nevím co vše ještě za výrazy...

Ale co to vlastně znamená? O co tu jde? Podívejme se na to nejdříve trochu filozoficky – co vlastně znamená ego:

Pojem ego:
Ottova encyklopedie: já; (Ego), druhé já, jest definice pojmu přítel
Encyklopedie Cojeco: První část složených cizích slov znamenající já, má osoba; psychologie - vědomá složka duševního života. Pojem ego neboli „já“ se řídí principem reality a vyrovnává působení složky sociální (superego) a pudové (id) je vědomé i předvědomé a výsledkem jeho činosti je naše chování.

Pojem egoismus:
Encyklopedie Cojeco: sebeláska realizovaná v jednání, chování a morálních kvalitách člověka. Láska k vlastní osobě, manifestovaná prosazováním vlastních zájmů bez ohledu na jiné cíle a na úkor druhých, avšak s menší mírou útočnosti než u egotismu.
Egoismus je opakem altruismu a také jednou z forem individualismu, jehož výrazem jsou antisociální postoje a úpadková morálka. (altruismus-mravní princip vyjadřující v protikladu k egoismu schopnost nezištně obětovat vlastní zájem ve prospěch zájmu druhého člověka).
Ottova encyklopedie: sobectví, jáství (či jážství), sebeláska, sebemilství. Zobecnělým slovem tím označuje se smýšlení člověka, který svůj vlastní prospěch vyhledává bez ohledu na škodu bližního.

Tak, z výše uvedeného jsme se dozvěděli, že egoismus je sobectví, hledění jen na vlastní prospěch i přes ubližování druhým. Ale co jsme se dozvěděli z pojmu ego? Já, můj vnitřní přítel, má povaha, má osobnost, mé duševní vědomí. Ano, pouze JÁ – nikoliv mé ŠPATNÉ JÁ, nebo mé SOBECKÉ a ZLÉ JÁ, pouze JÁ, dokonce nazývané mým nejlepším vnitřním přítelem, mým duchovním vědomím. Pokud je mi známo, tak by člověk naopak měl své duševní vědomí rozšiřovat a prohlubovat, a ne je ničit a likvidovat. Jak je tedy možné, že se po nás žádá zničení našeho ega – svého JÁ, svého duševního vědomí a to ve jménu duchovního růstu a osvícení??? Je to prosté – protože v duchvním světě, a v myslích a slovnících duchovních hledačů dochází k velkému omylu - a to záměně pojmů ego za egoismus!!!

Přece není logické, abychom ve jménu našeho duchovního vývoje ničili své duchovní vědomí, které bychom měli naopak v zájmu duchovního osvícení rozšiřovat a prohlubovat! Přece nebudeme ničit své vnitřní JÁ, svého nejlepšího vnitřního přítele, svou povahu a svou podstatu naší duše! Vždyť se zamysleme – co nás dělá takovými, jací jsme? A to nejen v tom špatném, ale především v tom dobrém smyslu? Co? No přece naše povaha, a to jací jsme! To, že se lišíme od ostatních, že jsme originální, jedineční! Proč milujete právě svého přítele, nebo svou manželku? No přece pro to, jaká je! Že je jiná než ostatní! A co mají zase naši přátelé rádi na nás? No jsou to naše myšlenky, nápady, naše vlasnosti, protože jsme všichni jedineční! Pokud bychom se opravdu dostali všichni do stavu 'rozpuštění od ega', 'osvobození se od své podstaty' a 'oproštění se od sebe sama' nebo jak všelijak to nazývají, a dospěli k naprostému a trvalému vyprázdnění mysli (což je mnohými považováno za dokonalý stav bytí a smysl naší duchovní cesty), co by z nás zbylo??? Proč nám dnešní společnost nechce dovolit být sami sebou? Komu se nehodí naše odlišnost, povaha a názory nebo touha něco dokázat a nezůstat jen tupou ovcí ve stádě?
Kdybychom dali na rady těchto 'mudrců', co z nás chtějí naše ega vytlouci, bylo by to jako bychom rovnou umřeli... Nezbylo by v nás nic, žádná myšlenka, žádná emoce, žádné sny a touhy, nic, co nás dělá lidmi, co nás dělá takovými jací jsme. Byli bychom jen jak hadroví panáci, jen pusté tělo bez duše, bez jiskry a bez života, bylo by to jako by nás někdo naprosto zdopoval tlumícími léky, prostě bychom to nebyli my. To by možná hodilo státním insitucím, že bychom byli zcela poddajní a bez protestu bychom sloužili třeba jako poslušná pracovní síla, ale tohle je cíl? Potom by bylo vlasně naprosto jedno, koho byste si vybrali pro život, protože kdybychom se všichni zbavili naší odlišnosti, byli bychom všichni stejní. Pak bychom klidně mohli postavit do řady dvacet lidí, a po slepu na jednoho z nich ukázat, a tím si vybrat partnera na celý život, a bylo by úplně jedno koho. A kdybychom všichni jen seděli se zasukovanýma nohama a dvacet hodin denně meditovali, abychom si udrželi prázdnou mysl, jak dlouho bychom přežili? Je krásné, obětovat svému duchu, meditaci nebo poznávání svého nitra hodinu či dvě denně, nebo kolik je komu příjemné, ale je nesmysl, spatřovat v tom celý smysl života. Nežijeme na růžovém obláčku někde v nebi, žijeme teď a tady a tak se tomu také musíme přizpůsobit. A tak jako není dobré svou duchovní stránku zanedbávat, stejně tak není dobré se uzavřít pouze do duchovního světa a ignorovat fyzický svět. Nejsme zatím (a v nejbližší době ani nebudeme) na takové úrovni vývoje, abychom nemuseli jíst, nepotřebovali se oblékat, nemuseli se hýbat, nebo chodit do práce, no prostě žít. Kdybychom všichni jen seděli v lotosovém květu a od rána do večera meditovali, kdo by dělal to ostatní? Kdo by stavěl domy, kdo by pekl chleba, kdo by vychovával děti? Nikdo – prostě je to na nás... A jelikož všechny tyto činnosti u nás vyvolávají mozkovou a duchovní činnost a vyžadují naše přemýšlení a kreativitu - neboli zapojují naše ego, tak myslím, že ani není účelem, se od něho zcela a dlouhodobě oprostit. Myslím, že tohle určitě není smyslem našeho života, že vyšší vědomí, nebo bůh, nebo jak kdo tomu říká, má s námi větší plány, proto jsme také každý jiný, a tak se lišíme jeden od druhého. A tak to má být. Tím samozřejmě nechci podceňovat nebezpečí egoismu, tedy skutečné sobeckosti, chamtivosti, namyšlenosti a podobně, těchto vlastností je třeba se zbavit, stejně jakýchkoliv jiných negativních rysů osobnosti, ovšem důležité je, je nezaměňovat za povahu celkovou, která je tvořena i těmi dobrými vlastnostmi; a za naši individualitu, tvořenou egem. Já jsem přesvědčena, že smyslem našeho růstu a vývoje není násilně potlačovat některé stránky své osobnosti (pokud nejsou vyloženě negativní a škodící ostatním), nebo bojovat sami se sebou, nebo v sobě cokoliv omezovat (čímž se naše negativní vlastnosti jen zatlačí do podvědomí, kde je nebudeme mít takzvaně na očích, a jednoho dne nás mohou nemile překvapit); ale naopak, rozvinout své dobré já, své jedinečné schopnosti, a naučit se rozumět své horší stránce, najít pochopení pro naše slabosti a tím je poznat co nejlépe, protože jedině tak se můžeme naučit mít je pod kontrolou, čož nám umožní nastolit v sobě harmonii a rovnováhu. A to si myslím, je hlavním smyslem našeho života – harmonie, souznění s celkem, splynutí sám se sebou - a ne bez sebe - protože i naše temné stránky nám byli dány za nějakým účelem, a nemyslím, že to bylo proto, abychom je v sobě popírali a potlačovali... ale proto, aby oni naučili něčemu naše okolí a nás samotné, a proto, abychom je posléze pochopili, a naučili se s nimi žít v klidu a míru... Potlačováním vzniká odpor, který se vyznačuje negativními vybracemi, a pokud k nějaké části sebe samé cítíme negace, jak můžeme dojít osvícení, proč máme bojovat sami se sebou? Neučí se přece, že by se měl mít člověk rád, příjmat se jaký je a cítit k sobě i ostatním bezpodmínečnou lásku? Jak by nás mohli mít rádi naši přátelé, když bychom se neměli rádi my sami?? Musíme se mít rádi celý, tak jak nás bůh stvořil, i se svým egem, se svým celým Já... Protože jen ponecháme-li v sobě své ego (místo abychom ho ze sebe vyhnali); jen tak jej můžeme nadále rozvíjet tím správným způsobem, využít jeho kladné stránky, a poznat se a zdokonalovat, až se nakonec staneme ve svém nitru sami celým svým egem – svým nejlepším přítelem... 

Tak, a je to venku,  a teď mě třeba ukřižujte...